VČELAŘI VYPRÁVÍ

 

 

MUDr. Bardon Lumír a jeho jedno kočování …

Když jsem se v r. 1972 přistěhoval do Tovačova ze Zlatých Hor, z podhůří Jeseníků, kde byla snůška z řepky i z lesa, zjistil jsem, že se na Hané pěstuje hlavně cukrovka, obilí, kukuřice a že se ve včelaření dá počítat se snůškou maximálně z lípy, pokud zameduje. Po zabydlení jsem se rozhodl, že budu kočovat za snůškou. Za pomoci známého jsem si vyrobil přívěs za osobní auto, na kterém se dalo převážet 9 včelstev. Přívěs měl perfektní pérování použitím gumových bloků, podvozek se dal zvednout tak, aby se na paletu mohly připevnit nohy z ocelových trubek, potom se podvozek opět dal snížit a z pod palety bylo možno odjet. Po složení všech palet se jejich poloha dala upravit nadzvednutím z jedné strany a otočením o 90 stupňů, aby včelstva mohla být v řadě, Nakonec se otevřela česna. Kočoval jsem s 9 včelstvy na Hranicko, do lesa do Troubek na lípu a pak již domů na zimní stanoviště. A při jednom kočování – bylo to na řepku poblíž Ivaně...

 

 Zastavili jsme na polní cestě a jako obvykle vyzvedl jsem podvozek, připevnil nohy ve formě trubek na poslední paletu, spustil jsem podvozek, popojel autem dopředu, paletu jsem na jedné straně nadzvedl a začal s ní otáčet. V tom okamžiku se zlomila jedna noha palety. Paleta se převrhla, sešroubování medníků náraz nevydrželo a spojení nástavků se rozpadlo. Noha se zlomila následkem slabé stěny a deformace vznikla častým používáním. Má snaha o nápravu a dát medníky na plodiště byla marná. Včely, které byly rozrušeny jednak otřesy při jízdě, jednak pádem palety, se na mne vrhly a bodaly, a bodaly, kde se dalo. Byl jsem oblečen jen v košili s krátkými rukávy a v krátkých kalhotách. Kuřák, kukla a ostatní pomůcky byly v autě. Počet žihadel se nedal spočítat. Snažil jsem se za doprovodu hojného počtu zuřících včel dostat do auta, což se mi přece jen podařilo a odjel jsem domů. Cestou jsem dostal třesavku, přestával jsem vidět, byl jsem dušný, ale nakonec jsem zdárně dojel domů,

 

 Protože jsem lékař, který sloužil lékařskou službou první pomoci, měl jsem v tašce připraveny všechny potřebné léky, ihned jsem si napíchal za asistence manželky pod kůži a do žíly potřebné injekce, uložil se do postele. Objevila se horečka, dušnost. Léky začaly zabírat, takže asi po dvou hodinách od té události jsem byl schopen se nejen postavit, ale i vstát. Zašel jsem za přítelem Františkem Hoškem, spolu pak zajeli ke včelám, které se za tu dobu již uklidnily natolik, že jsme mohli vše dát do náležitého pořádku.

 

 V literatuře se uvádí, že pro koně je smrtelná dávka 7 včelích žihadel, pro člověka zřejmě víc. Jako dlouholetý včelař – včelařím od 12 roků svého věku – jsem měl již vytvořenou imunitu proti včelímu jedu, ale nebýt toho, že jsem mohl během krátké doby sobě poskytnout nezbytnou léčbu, byl bych asi nepřežil.

 

POUČENÍ: Varuji každého včelaře před jakoukoliv bezprostřední manipulací s převrhnutým úlem, je třeba ihned utéci a vrátit se, až se včely uklidní.

 

Čenda o svých začátcích …

 Jak ten čas utíká. Dnes jsem již důchodcem, ale to, co chci vyprávět, se stalo již dávno. Byl jsem tehdy ještě klukem. Jako syn malého živnostníka jsem měl příjda ze školy svoje úkoly a povinnosti. Nasekat dříví, nanosit uhlí a vodu, či vynést popel, to byly jen maličkosti běžného dne. Každodenní vzkaz další práce byl napsán na útržku z novin. Děda i táta byli zámečníci, a tak jsem musel pomáhat i v dílně, a protože byl děda i včelařem a dokonce v letech 1949 – 1956 také předsedou včelařů, musel jsem vypomáhat i v práci na včelíně. Zatímco jiní kluci si na „Zvolenově“ hráli s kopačákem, já musel plnit příkazy dědy v práci u včel. Ono pracovat s dědou mělo také svůj půvab a byl to zážitek. Děda měl na hlavě kuklu, uprostřed ní pak dírku a v ústech fajku, bez které neudělal snad ani krok. Vlastně nemohu dnes již říci, že to bylo včelaření, spíše mé vrtání ve včelách. Děda stál a rozkazoval, co mám udělat. Bylo to hrozné. Včelařilo se tehdy v Moravských „harmárkách“ se třemi plodišti a jedním medníkem. Rámky byly malé a nejhorší bylo, že každý úl byl jiný i s jinou rámkovou mírou. Žihadel jsem vždy dostal dost, a tak mnohé dny ve škole jsem trávil s oteklým obličejem či oteklýma rukama.

 

 S dědou jsem měl mnoho zážitků. Jednou v květnu, bylo to asi v r. 1953, napadalo více jak 20cm sněhu a byl přímrazek. Děda udělal v kolečkách oheň a jezdil od stromu ke stromu aby dýmem pod rozkvetlými stromy zachránil úrodu. Nebo když se v čely vyrojily, tak si děda sedl k roji a začal hrát na foukací harmoniku. Na otázkou Proč? s úsměvem odpověděl: „ Když se někdo žení, tak se také vyhrává“.

 

 Když děda zemřel, ve včelaření pokračoval můj otec. A byl dobrým včelařem i funkcionářem tovačovské ZO. Byl celkem 12 roků předsedou (1969 - 1980). Staré úly byly vyměněny za tehdy oblíbené „Budečáky“. A já – již ve zralém věku – jsem nesměl odmítnout pomoc u včel. Pak zemřel otec a já – protože jsem mu to slíbil, jsem spadnul do včelařské práce rovnýma nohama. A dnes jsem již 29 roků včelařem.

 

 Jednou, to bylo tehdy, když se začala ošetřovat včelstva fumigací – byl jsem pověřen provést ošetření u jednoho staršího včelaře. Vzal jsem si kuklu – pro jistotu – a také rukavice. Když jsem však otevřel první úl a zapaloval pásek, tak z úlu se na mne vyřítilo nespočítané stádo včel a já taktak že jsem dal okénko a zavřel úl. Utekl jsem a jistě můj útěk by byl zaznamenán rekordem hodným do Guinessovy knihy. Bylo tedy pro dnešek poděláno. Ale druhý den jsem to dodělal. Ještě jeden zážitek jsem měl u tohoto včelaře. To když jsem mu pomáhal odchytit roj. Byl dosti vysoko a já hrdinsky vylezl na žebřík, rojáček dal pod roj a udeřil. Vtom se mi však pohnul žebřík a roj místo do bedýnky spadnul na mě.

Byly to někdy tvrdé chvíle, ale včelaření mám rád !

 

Čeněk Doležel o svých začátcích.

 

 

I předseda si zavzpomínal ...

 Včelařství se v našem rodě dědí již po několikáté koleno a dědí se i kočování se včelami. Můj děda byl mašinfíra a jako správný nádražák a včelař kočoval vlakem z Morkovic až do Jihlavy. Ano, vozil úly a jak vyprávěla moje babička, když posunovaly vagóny se včelami, tak z nich tekl med. Otec na kole musel za včelami jezdit a prohlížet je. A jak šel čas, můj otec se usadil a ve volném čase také včelařil a také i kočoval. Postavil s přítelem Kozákem první kočovný vůz – byli prvními průkopníky kočování v naši ZO. Já jako kluk jsem jich zásobil roji – tehdy se nechovaly ještě matky, ale rozvíjení včelstev se provádělo jen chytáním rojů. Vzpomínám jak jsem jeden roj chytal v bramborách, když jsem se školou musel sbírat mandelinku. Dovezl jsem si z domu bedničku a ostatní žáci se nestačili divit, jak včely pochodovaly do bedny – jak vojáci do kasáren. O tom, jak jsme chytali novoroční roj, či roj s Lojzou Klemešovým, jste si jistě přečetli v minulých Tovačovských včelařích.

 

 Po vojně jsme si postavili s otcem vlastní kočák, ale to už je více jak 40 roků. Za tu dobu by se dalo vyprávět o dalších zážitcích při práci na kočovných stanovištích i o včelaření vůbec. Jednou jsme kočovali na les do Uhřinova. Při cestě zpět na lípu do Troubek se nám přihodila událost, na kterou asi nikdy nezapomenu. Byla teplá noc, dveře u traktoru byly otevřené. Najednou při jízdě bylo cítit pálení. Traktorista pan Netopil odvětil, že to nebrzdí a to jsme ještě nebyli dole. Zbývalo ještě několik serpentýn. Co teď? Za jízdy se mi podařilo vyskočit z traktoru, doběhl pojízdný včelín a ruční brzdou přibrzdil, traktor mohl zařadit nižší stupeň rychlosti a bylo vše zachráněno .

 

 A zážitky s chovem matek? To když jsem začal s chovem u pana Dr. Kriega, jsem svůj první chovný materiál vezl na motorce za bundou a doma pak přelarvoval. Byla to první kraňka v mém chovu.

 

Těchto několik řádků napsal Fr. Hošek.

 

 

 

Kočovalo se i s kravičkama ...

 V roce 1941 mně bylo dvacet jedna roků. Vzpomínám si, že v tom roce měl tehdejší panský dvůr TRNÍ zasetou řepku v trati kolem hájenky Trní. Můj otec se znal s tamějším hajným panem Jakubčíkem, a tak bylo domluveno, že si tam mohu umístit naše včely. Vypůjčil jsme si vůz s gumovými koly, od sousedů vzal kravku a brzy ráno vyjel. Tehdy vidět povoz s kravkou na naší Hané nebyla vzácnost a konečně jel jsem brzy a vlastně jsem nepotkal ani živáčka. Cesta trvala dlouho a když jsem dojel k hájence, včely se již probouzely a měl jsem strach, aby některá kravičku nebodla. Postavil jsem úly hned u plotu a obrovský lán řepky připomínal žlutý koberec. V několika dnech byly úly plné medu. Vytočil jsem to a zdálo se, že je med moc řídký. Říkám si : „Co na tom, dám ho na povinnou dodávku“, která za války byla jeden a půl kilogramu na včelstvo. Ale když med dozrál, byl jako zlato a tak mě ho bylo líto dát říšskému hospodářství. A tak jsem med vytočil – ale až doma. Zpátky jsem již nejel s kavkou, ale odvezl mě strýc dodávkou. Měli jsme však smůlu. Píchli jsme gumu, já ji dal odborně opravit, ale byla z toho opravdu mela. A ještě jedna smůla. Bylo teplo a rámky se mi cestou potrhaly, ale vytočený med byl skvělý a velmi dobrý. Byla tam také i několik rojů, ale ty prý si vzali Němci na zámek, protože hájenka patřila panu Gutmannovi a tehdy celý jeho majetek byl pod správou Němců. Co s roji na zámku dělali, jsem se již nedozvěděl. A tak když dnes kočáci vypravují, jak se jim jezdí, vždy si vzpomenu na to, jak jsem v dávné minulosti kočoval i já a s kravičkou.

 

Vzpomínal přítel Stanislav Nečekal.

 

 

 

Jak jsem se stal včelařem,  aneb vyprávění o pivním sudě ...

 Ve svých třinácti letech jsem byl svědkem rozhovoru pana souseda s mým otcem, který si stěžoval, že už druhý den na jeho zahrádce visí včelí roj, který ho ohrožuje, a on neví, co si má počít. Já v té době choval již králíky a holuby a měl jsem pocit, že k úplnému mému štěstí už chybí jen včely. Pověděl jsem panu sousedovi, že si ten roj vezmu a on s tím souhlasil. Byly zde však dva drobné problémy. Neměl jsem vhodné oblečení na chytání roje a neměl jsem ani úl. Našel jsem doma vyřazený a prázdný pivní sud s objemem 50 litrů a když jsem ho postavil na bok a vyrazil boční stěnu, tak jsme měl stropovák kruhového tvaru přikrytého dýnkem a stříškou. Otvor určený pro pípu se stal kruhovým česnem. Měl jsem úl a pro úplnost jsem do spodní části dal korýtko vyplněné slámou, což bylo vlastně nouzové krmítko. Každý večer jsem za tmy naléval cukerný roztok, aby nedošlo k loupeži. Událost se stala krátce po 2. světové válce a cukr byl pouze na potravinové lístky. Krmil jsem tedy šetrně. Byl to již pozdní roj, ale vystavěli si na stropu hnízdo o velikosti fotbalového míče.

 

 Vlastní usazování roje byla zkušenost, na kterou se nezapomíná. Oblékl jsem se jako do sněhové vánice a místo včelařské kukly jsme měl na hlavě řídký pytel od brambor. Na ruce jsem si dal lyžařské rukavice, ale zanedbal jsem nohavice. Po střepání roje do lepenkové krabice a přenášení roje na naši zahradu jsem cítil, že včeličky ve velkém pochodují v mých nohavicích směrem nahoru. Chovaly se slušně i na neslušných místech až do chvíle, než jsem si dřepnul a přitiskl je kalhotama na tělo. Viděl jsem všechny svaté.

 

 Brzy z jara příštího roku jsem zjistil, že včelstva padla hladem. Byl jsem z toho smutný, ale starší bratr se svěřil známému včelaři v Chropyni o mém neštěstí. Ten mi pak po bratrovi vzkázal, že „bečka“ je na pivo a ne na včely a poslal mi atypický úl, stropovák, který po sestavení tvořil zámek i s věžičkou. A v tom jsem pak začal včelařit.

 

 To už jsem chodil do Měšťanské školy do Tovačova a chodil i na schůze tovačovských včelařů, kteří se scházeli na náměstí v hostinci „Na pořádce“. Ti tatíci a dědové byli ke mně velice vlídní a půjčovali mi i včelařskou literaturu.

 

 Když jsem pak po maturitě odešel za prací do Ostravy a když i vojna a pozdější bydlení v západních Čechách mně nedovolovali bydle v rodných Troubkách, tak jsem nevčelařil a ani nechoval králíky, nebo dokonce holuby. Teprve v roce 1960 jsem se přestěhoval do Troubek a vrátil jsem se ke svým klukovským zálibám. To jsem však již věděl, že „bečka na pivo“ není na včely.

 

Zavzpomínal si Miloš Mlčoch

 

 

Sedmdesát let ve společenství včelích rodin ...

Velmi blízký vztah k přírodě, většině živočichů, ale zvláště ke včelám mě byl přisouzen už od narození. Jako malé dítě jsem chodil s otcem ke včelám a pozoroval jejich včelí společenství a včelařovo ošetřování. Přes velikou zálibu začátek samostatného včelaření byl pro mě smutný. V říjnu 1939, v době německé okupace, zatklo gestapo mého otce a po čtyřletém věznění v koncentračních táborech zemřel. O čtyři opuštěná včelstva na naši zahradě jsem se jako šestiletý kluk začal starat sám. Pokud si pamatuji z té doby zdálo se mě celkem jednoduché: podzimní dokrmení cukrem, uteplení, jarní rozšíření mezistěnami, později doplnění medníku soušemi (bez mateří mřížky) a čekání na roj, nebo výsledek výnosu medu. Kvalita ošetřování včelstev i jejich výsledek odpovídal mému věku, ale včelařit jsem nepřestal a dalším každým rokem jsem získával další zkušenosti. Něco jsem podchytil od starších a zkušených včelařů, něco také z literatury, ale přesto mě nenapadlo, že ani jeden lidský život nestačí k tomu, aby se člověk stal dokonalým včelařem.

 

 Věnovat se chovu včel s větší intenzitou i odborností mě bylo umožněno až mnohem později. Po příchodu na hájenku Zábečvisko v Troubkách v roce 1958 jsem z původních osmi včelstev zvyšoval stav svého chovu až na 70 včelstev. Pomohla mi k tomu i celá moje rodina. Po povodni v roce 1997 jsem jeden kočovný vůz zrušil a včely z tohoto vozu umožnily pokračovat včelařům, kterým voda včelstva odnesla nebo zničila. V současné době včelařím s jedním kočovným vozem a mám 36 včelstev.

 

 Ještě bych se zmínil o počátcích chovu včelích matek a to nejen sám u sebe, ale i v rámci naši ZO. V roce 1959 tehdejší předseda OV ČSV Přerov přítel Berečka uspořádal na svém včelíně v Předmostí kurz chovu matek. Pozvání byli včelaři z celého okresu, ale přišlo se poučit a shlédnout tento kurz jen 6 včelařů. Zklamán byl pan Berečka, protože se důkladně připravil a přichystal i potřebné pomůcky. No prostě všechno nové má svoje problémy a začínat s novotami je těžké. Dnešní moderní včelařství se již bez chovu matek neobejde. Domnívám se, že jsem byl v rámci naši ZO první, nebo jeden z prvních včelařů, který začal s touto zajímavou včelařskou práci na svém včelíně.

 

 Během moji sedmdesátileté včelařské činnosti byly roky pro včely příznivé, mírně příznivé i chudé. Kdo však má práci se včelou a pro včelu rád tak ho žádný nezdar neodradí a pokud mě to zdraví dovolí tak nechci práci se včelou opustit a chci pokračovat, protože tato práce mě uspokojuje, dodává síly a radosti ze života. A tak spokojenost a radost s práce na včelíně přeji všem včelařům.

 

Vzpomínal a přání vyslovil Stanislav Berčík str.

 

 

 

TOVAČOV