HISTORIE ZO ČSV TOVAČOV

 

 

Včelařská historie v Tovačově a vůbec na Hané kolem Tovačova, nezačíná založením Tovačovského včelařského spolku. Vždyť včely zde byly dříve než vůbec vznikl Tovačov. Nenajdeme zprávy o tom, kdy se začalo zde včelařit, ale najdeme v Knize ortelů tovačovských (t.j. naučení vrchního práva olomouckého) že ..

...18. ledna 1630 bylo vydáno naučení o domu a včelínku souseda tovačovského- Davida Ejvanského.

... že roku 1615 jistý Matůš Urbanovský, pacholek u sedláka Jíry Kozi v Troubkách, vypovídá před právem, že na rozkaz hospodářův šel ještě s jedním člověkem hledat zaběhlého koně. Mezitím si v Přerově zašli na jarmark, koupili si za tři haléře hrnek, za 4 grejcary pak do něho medu, který potom sedíce na kládě u lesa pojídali. Troubečtí sousedé je obvinili, že je to med kradený. Matůš, chudák, byl dotazován outrpným právem a přiznal se. Podle rozsudku z 3. července 1615 byl nešťastník „ jiným ku příkladu „ oběšen .

 

 Přítel Josef JEKL ve svých vzpomínkách uvádí, že na sklonku 19. století i v období před 1. světovou válkou bylo v samotném Tovačově hodně včelařů i hodně včelstev. Byly k tomu podmínky, protože příroda kolem Tovačova dávala k tomu dostatek pastvy. Snůška byla od prvého rozbřesku jara až do podletí. Z jara dávaly včelám snůšku vrby, kterými byly pokryty břehy Moravy i Mlýnského náhonu. Hodně vrb bylo i na lukách kolem Tovačova, kolem Troubek a jedné části Troubek se dnešních dnů říká „Ve vrbí“ Snůška vrb byla doplňována javory. Rozkvetlé ovocné stromy byly vystřídány květenou na mezích a květem plevelů. Akátová snůška byla daleko větší, neboť hráze v samotném Tovačově byly vysázeny právě tímto porostem. Po akátu přišla lípa, střídaná druhou sečí vojtěšky,nechávané na semeno. I bob, setý velkostatkem, byl přínosem pro zdejší včelstva. Troubečtí včelaři a jejich přátelé z Lobodic měli les téměř u chalup, a tak jim z jara kvetl podrost lesa a pak spadek nebo lipový květ zaručovaly dobré medné výnosy. Včelařilo se v klátech a nebylo zvláštností mít i 50 kmenových včelstev. Jan Otáhal v čísle 54 měl na zahradě 100 klátů, z nichž 60 bylo kmenových. Kolik bylo přesně v tom období v Tovačově a jeho okolí včelařů a včelstev, nelze zjistit, protože včelařit mohl každý, kdo měl k tomu chuť, čas a odvahu.

 

 Přesto, že v Tovačově a jeho okolí bylo dostatek včelstev a včelařů, nenašel se člověk, který by sdružil a sjednotil lidi se společnou zálibou ve včelařský spolek V okolí již včelařské spolky existovaly (Přerov, Němčice). Teprve těsně před l. světovou válkou se několik tovačovských včelařů - pan Venclík, kaplan P. Svozil, učitel Matula a od roku 1918 i př. Josef Jekl - zapojili do včelařského spolku v Němčicích. Přišla první světová válka a s ní trampoty a svízele. Zasáhla veškerý život a zasáhla i práci na včelínech a ve včelách. Jak odcházeli včelaři na frontu, odcházel s nimi i život ze včelínů a včelnic. Mnohá včelstva zanikla. Pro nerentabilnost je lidé, zvláště ženy, které měly své muže na frontě, prodávaly a tak konec 1. světové války znamená v počtu včelstev propad téměř o polovinu. Včelařit vydrželi opravdu jen ti, kdo byli pro tuto činnost zapálení.

 

 Po první světové válce nebyla situace v práci pro včelu růžová. Dostat se do Němčic bylo problematické, i když ve vzpomínkách přítele Jekla je zaznamenáno, že nebylo problémem pro pana Venclíka nebo pana Jekla, aby si do Němčic na schůzi nebo pro nějakou odbornou knížku zašli pěšky. A mladá včelařská generace se snažila založit svůj vlastní spolek. S návrhem pak přišla vedle pana Venclíka i jednatelka včel. spolku v Němčicích paní Netřeková. Byly vytvořeny stanovy a po jejich schválení hejtmanstvím v Přerově se dne 7. prosince 1919 schází 15 včelařů, aby založili Včelařský spolek pro TOVAČOV a okolí. Do spolku vstoupilo 12 včelařů z Tovačova, 1 člen z Troubek a 2 včelaři z Lobodic. Stav včelstev k tomuto dni je zaznamenán číslem 102. V Tovačově však bylo více včelařů a včelstev, do spolku však nevstoupili. Proč ? Asi čekali „za bukem“, jak se bude spolek vyvíjet a co přinese pro své členy.

 

 Předsedou spolku se stal pan Augustin PECHNIK, jednatelem Bohumil VENCLÍK. Do výboru pak byli zvoleni František MATULA, paní RADOVÁ, pan NETOPIL a Josef JEKL. Ústředí včelařských spolků vznik tovačovského spolku potvrdilo, a tak se mohl rozvíjet a psát i svoji historii. Činnost spolku, jak je uvedeno v zápisech a ve výročních zprávách za léta 1920 a 1921, se navenek nijak neprojevovala a jeho práce spočívala ponejvíce v objednávání cukru pro dokrmování včel na zimu. Když pak v roce 1922 dochází k uvolnění prodeje cukru, dochází ve spolku ke krizi. Včelaři již necítili potřebu se scházet a u mnohých nepomáhá ani přesvědčování o významu pojištění členů spolku. Navíc medné výnosy roku 1925 a 1926 byly kritické. Z funkce předsedy odstupuje pan Pechnik a na jeho místo je zvolen dosavadní jednatel pan Venclík. Jednatelem se stává pan Josef Jekl. Ani touto změnou se krize spolku nezastavila, a tak valná hromada dne 21.3.1926 „Včelařský spolek pro Tovačov a okolí“ rozpouští. Byla-li to pravá příčina zániku spolku, je dnes těžko ze zápisu či protokolů vyčíst.

 

 Touha některých včelařů po další spolkové činnosti však klíčila dál, a třebaže není zpráv ani záznamu z období od března 1926 do února 1930, scházejí se někteří včelaři dál a navrhují obnovu spolku. Snaha dochází uskutečnění dnem 23.2.1930, kdy je utvořen okrsek včelařů z Tovačova, Oplocan, Věrovan, Ivaně a Klopotovic, jako součást včelařského spolku v Přerově. Předsedou se stává pan Oldřich PASEKA, jednatelem pak pan František Indrák. Práce okrsku nespočívala již jen v zásobování cukrem na dokrmování včelstev na zimu, ale je snahou zlepšovat i činnost jak v osvětě, tak i v práci se včelou. Práce se jim dařila, okrsek v činnosti vzkvétal, a tak se včelaři okrsku Tovačov domáhají svého osamostatnění. Dochází k tomu 12. ledna 1936. Téhož dne je na valné hromadě volen devítičlenný výbor, v jehož čele zůstává pan Oldřich PASEKA. Spolek při této ustavující schůzi čítal již 36 členů a to 15 z Tovačova, 3 z Oplocan, po 5 z Ivaně a Věrovan a 8 z Lobodic.

 

 Osamostatnění jako by vlilo nový elán do další spolkové práce. Spolek zakládá knihovnu, schází se každý měsíc i k mimořádným schůzkám, na kterých se diskutuje o problémech včelstev i včelínů. Za úspěch nutno považovat i tu skutečnost, že nečekají na snůšku ze stávajícího porostu kolem včelařských obydlí, ale sami vysazují hmyzomilné keře a  stromoví, aby obohatili snůškové zdroje pro další roky. Přitom, aniž by si to uvědomovali, podporují i kyslíkovou základnu pro samotná svá obydlí. Dokonce jednají i o tom, jak vysévat na některých polích a lánech velkostatku svazenku, bob a jinou hmyzomilnou kulturu. Ještě markantnějšího rozmachu dosahuje spolek v roce 1937. Spolek domlouvá a zařizuje prodej medu v drogerii paní Kristové na náměstí v Tovačově. Pořádají se přednášky a rok pak byl uzavřen kursem medového pečiva, který vedla paní Suchánková z Vrahovic. V tomto roce přicházejí do spolku také včelaři z Troubek, poněvadž práce přerovského včel. spolku, kde byli dosud registrování, jim nevyhovovala.

 

 Začátek roku 1938 je ve znamení včelařského večírku a přesto, že dne 5.ledna 1938 krutá zima zabraňuje přespolním účast na této spolkové akci, večírek se vydařil a spolek na večírku vydělal 27,- Kč.

 

 Činnost spolku v průběhu roku 1938 je poznamenána napjatou politickou situací a stahujícími se mraky blížícího se pokoření naší Československé republiky. Včelaři věnují částku 500,- Kč na obranu státu, snaží se ve spolku i pro spolkovou činnost pracovat stejně jako dřív, ale napětí a nejistota se odrážejí v atmosféře schůzí. A když v březnu roku 1939 zanikla ČSR a začal „Protektorát“, ochabl pravidelný život spolku úplně. O schůze se muselo žádat na okresu v Přerově, a tak se včelaři raději scházejí u piva, kde rokují nejen o včelař-ských problémech, ale i problémech denního života, jak je přináší válka. Čekalo se, kdy bude včelařský spolek, jako i jiné spolky, pozastaven ve své činnosti, ale nestalo se tak. Říše totiž potřebovala někoho, kdo bude organizovat a provádět výkup medu, jeden ze zdrojů výživy německé armády i německého národa. A tak včelařské spolky existovaly dál. Do včel. spolku museli vstoupit všichni, kdo chovali včely. V červnu 1942 vychází další nařízení. Jsou vydány jednotné stanovy, podle kterých ten, kdo chová včely, tato včelstva nesmí zrušit. V obcích byli zřízeni místní důvěrníci a systém těchto důvěrníků se ukázal praktický, a tak trvá do dnešních dnů. Byla nařízena povinná dodávka medu a to jeden a půl kg z každého včelstva.

 

 Přes všechny tyto zavedené vymoženosti a novoty a i přes snahu okresního úřadu v Přerově se německému vedení nepodařilo rozproudit spolkový život nejen v Tovačově, ale ani v jiných částech bývalého Protektorátu. Hlavní činnost spolku spočívala ve snaze, jak zabezpečit včas a v dostatečném množství cukr pro včely a pochopitelně i pro svoje rodiny. Ještě jednu snahu měli členové spolku - jak obejít dodávku medu, protože za nesplnění se platilo pokutou ve výši 100 korun za každý nedodaný kg. medu. Je zajímavé, jak se dalo vyčíst z německé korespondence spolku, že válečná včelstva měla tak mizerné výnosy, že med nemohli najít ani vyslaní kontroloři. Bylo to asi tím, že křižující se bombardéry a německá letadla měnily dráhy letu včel, a včely nemohly najít potřebné květy či vyskytující se spadek. Válečná léta však znamenají pro včelařství na Tovačovsku značnou ztrátu, neboť Bohumil Venclík je popraven, přátelé Jakubčík a B. Venclík mladší jsou uvězněni. Při přechodu fronty bylo zničeno 21 včelstev a to 9 bombardováním, 4 včelstva zásahem střel a osm včelstev bylo vykradeno.

 

 Schůze 31.12.1944, poslední schůze 2. světové války, udělala tečku za jedním z období včel. spolku v našem městě. Ještě pak pět měsíců řádila válečná vřava, až čas donesl i do našeho hanáckého kraje tolik očekávanou svobodu.

 

 Když dozněly poslední dělové rány a rozkvetlá příroda májových dnů přivítala svobodu, včely zahájily svou jarní ofenzívu na všechny květy, kterými rozkvetl máj roku 1945. Včely i příroda se rozběhly do mírového žití, ovšem spolkovému životu u včelařů se jaksi do toho nechtělo. Život spolku se nemohl vzpamatovat z té šestileté letargie válečného období. Teprve 15. července 1945 se scházejí včelaři na své první poválečné schůzi, aby na ní potvrdili stávající výbor, který statečně vedl spolek po všechna válečná léta. Spolek při této valné hromadě čítal 24 členů a jen 81 včelstev.

 

 Mírový život, který bylo vidět všude, nenechal stranou ani včelařskou rodinu. A  tak již příští výroční schůze dne 29.12.1946 oznamuje, že ve včelařském spolku je 65 členů, kteří mají 363 kmenových včelstev. O rok později je na Tovačovsku již 476 včelstev. A to je vrchol stavu včel v poválečném období, protože v roce 1950 dochází k napadení včelstev roztočem, který napadá vzdušnice včel a včelstva hynou. Je to ACARINOSA VČEL. Mnoho včelstev musí být utraceno, a tak mnoho včelařů odpadá. Nejvíce byla napadena oblast Lobodic. V roce 1949 umírá dosavadní předseda př. Oldřich Paseka, který téměř 20 roků držel kormidlo včelařské bárky. Jeho veslo přebírá př. Čeněk Doležel, dědeček dnešního jednatele spolku.

 

 Když jsou v padesátých letech zřizovány nové okresy a vznikají KNV, dochází i ke změnám ve spolkovém členění. Spolky musí být v rámci jednoho okresu a jednoho kraje. Nehledí se na dlouholetou přirozenou spádovost obcí, tvořenou po dlouhá staletí. Je to boj o duše! A tak odchází z tovačovského spolku členové z Věrovan, Ivaně, Klopotovic a také včelaři z Troubek. Pamětníci často pak připomínali, že tak smutnou schůzi nezažili, když se museli po téměř padesáti letech rozdělit. Jak mnohdy se dělá nařízení od zeleného stolu daleko od praktického života!!

 

 Dalším mezníkem pro včelařství na Tovačovsku je rok 1957. Dne 14. července 1957 se scházejí včelaři na shromáždění, na kterém spolek dostává nové pojmenování – tentokrát pro celý stát - „ Československý svaz včelařů “. Tovačovský včelařský spolek dostává název - základní organizace ČSV TOVAČOV - a sdružuje včelaře z Tovačova, Troubek, Lobodic a Oplocan. Předsedou se stává př. Oldřich Indrák, místní sklenář a natěrač. Do výboru se dostává mladá krev a s ní jakoby přišlo do spolku nové jarní sluníčko. Mladí svým elánem, starší pak svými zkušenostmi prolamují staré a dlouho vžité tradice. Začíná se s kočováním a opět s výsadbou hmyzomilných stromů a keřů. Lípy na Podvalí, kolem cesty k nádraží i do Annína jsou sázeny včelařskýma rukama. Moderní pojetí zemědělství té doby zatlačuje stabilní včelaření do pozadí. Naše Haná je odsouzena pěstovat jen obilí a cukrovku. Jednotná zemědělská družstva sejí jen to, co se naplánuje v rámci okresu, a tak nejvýhodnější včelařská plodina jara - řepka olejka - se seje jen kolem Hranic a Potštátu. Naše včely - stabilní včely - paběrkují a jsou odkázány jen na to co dá akát, lípa nebo jen někdy spadek. I vrb ubylo. Meze byly rozorány, plevel v lánech obilí se ničí herbicidy, a tak stabilní včelaři měli malé výnosy, ale přesto obrovskou chuť do práce se včelou a pro přírodu.

 

 Člověk si v minulých stoletích stěhoval včelstva ke svým domovům. To proto, aby zajistil jejich lepší ochranu i zlehčil svoji práci na včelnicích nebo včelínech. Pastvu včelám nedával tehdy jen les, ale celé okolí vesnic a měst. Vždyť bylo dostatek ovocných stromů, vrb a jiných keřů. Meze byly plny jetelinky a pole plná plevelů.