HISTORIE VČELAŘSTVÍ

 

 

Včelařská historie nezačíná zakládáním včelařských spolků ale povídání o historii včel a včelařů může sahat do daleké minulosti, protože včely na naší planetě byly dříve než člověk, byly zde již v době předledové (Savin 1956). V době ledové jistě vyhynuly všude tam, kde led zasáhl. Jak dlouho byly naše země bez včelího národa, lze dnes velmi těžko říci. Lze však tvrdit, že kolem roku 4000 před naším letopočtem bylo již v našich zemích podobné klima jako dnes (Hanzlík 1956), takže se lze domnívat, že zde byly příznivé podmínky pro rozvoj včel.

 

 Často se ptáme, odkud k nám včely přiletěly. Je jen jediná odpověď: Určitě z jihu, kde nebyly v době ledové ohroženy povětrnostními vlivy. Byla to včela Kraňská (Rytíř 1931) a potvrzují to i výsledky průzkumu, jak uvádí České včelařství od J. Nepraše.

 

Z historických zpráv vyplývá, že člověk se již od nejranějších dob zabýval chovem hospodářských zvířat a věnoval také pozornost včelám. Jejich užitečnost uznávaly všechny národy lidstva. A indické „Veby“ prozrazují, že již ve třetím století před naším letopočtem se Indové zabývali včelařením. Jejich králové byli při svém nastolení pomazáváni rozředěným medem. Rovněž staří Egypťané, Féničané a Židé vybírali včelám med, a dokonce s ním i obchodovali. V židovském „ TALMUDU“ jsou zmínky o medu, který byl nejen pokrmem, ale i sladidlem a  velice často i lékem. U Řeků a Římanů byly zvláštní třídy otroků, které se věnovaly včelaření.

 

Při pátrání po historii o včelách jsem se někde dočetl, že v kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby daleko př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout.

 

  Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384 - 322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Zmínka o včelím produktu (medu) je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8., kapitole 3 je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék.

 

 Nejstarší doklady o odebírání medu včelám jsou známé ze skalních kreseb v Pavoučí jeskyni v Bicorp u Valencie ve Španělsku – snad je to 12. tisíciletí př.n.l. Podobné kresby byly nalezeny i v jižní Africe.

 

 Původním domovem divoce žijících včel byly hluboké lesy. Z jejich hnízd, ukrytých v dutinách stromů a skal, dobýval člověk med po příkladu medvědů. Umění včelařit se pomalu rozvíjelo, když člověk začal včelám připravovat vhodný příbytek. Doklady o chovu včel máme až z pozdější doby – z Egypta, kde od 4. tisíciletí před naším letopočtem byly včely chovány v hliněných válcových ležanech. Lze se domnívat, že oni byli i prvními kočovníky – v našem slova smyslu - protože své hliněné úly měli umístěné na lodích a cestovali s nimi po řece Nilu a využívali tak dlouhé plavby k maximální snůšce.

 

 Ve střední Evropě byla včela obyvatelkou lesa. Jako hnízdiště (obydlí) jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Jeden takový dutý pařez objevili archeologové ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období 5. až 7. století po Kr. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se usadily v přirozeně vzniklých stromových dutinách. Časem proto lidé začali ve stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli prostor dalším včelám.

 

 Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři chovali včely výhradně v lese a později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů (tzv. kláty). Ty už bylo možno přestěhovat do blízkosti obydlí včelaře a pro med nebylo nutno lézt na strom. Tím se stala péče o včelstva o mnoho jednodušší. Včelař vyráběl typické kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu nebo proutí znamenala pro včelaře velké zjednodušení, protože uplést v zimě pár košů bylo podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny stromů. A tak vznikaly koše, nazývané tzv. překlopné košnice, nejrůznějších tvarů - zvoncovité, špičaté a slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem, i když už slouží jen na ozdobu.

 

   Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu, prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické děje a vnitřní vztahy ve včelstvech.

 

 V roce 1591 byli na Moravě Medaři práva Meziřičského a Rožnovského se svými zvláštními privilegiemi. Např. .... „ Kdo na panských gruntech brti dělati chtěl, měl to oznámit staršímu a na cejch zaplatiti 9 peněz bílých.“ ....nebo jiné ...“ Brtě se směly do týdne po svatém Duchu otvírati (50 den po Velikonocích) a o Matce Boží (8. září) zavírati.“

 

 Válka třicetiletá zasáhla nejen do života českého lidu, ale poznamenala i život včelařů a jejich včely. Teprve koncem 17. století se včelařství začalo znovu rozvíjet. V našich zemích císaři Leopold I. a Karel IV. chránili svými nařízeními chovy včel. V 18. století vydává Marie Terezie patent, kterým podporuje a rozšiřuje chov včelstev. Osvobozuje včelaře od dávek a poplatků. V Belvederu zřizuje včelařskou školu a podle ní se pak měla zřídit škola i v Čechách a na Moravě.

 

 

 

 Osvícený švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750 - 1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův rámkový úl. V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný.

 

 Průkopníkem racionálního včelařství na Moravě byl Dr. Jan Dzirzon, farář v Karlovicích v Pruském Slezsku (1811 - 1906). Poznal nepohodlnou práci s kláty. Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem a dnem a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely přistavěly dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu, musel Dzierzon plásty při každé prohlídce odřezávat nožem. Později shrnul dosavadní znalosti technické stavby úlu a sestrojil úl s rozběrným dílem, které tvoří podstatu úlových systémů dodnes. Jak velký to byl převrat, pochopí i nevčelař poznáním, že dříve, když se chtělo ve včelách pracovat, muselo se dílo vyřezat. Dnes se může každý rámek vyjmout a prohlédnout bez jeho poškození. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815 - 1877) doplnil původní horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný rámek. Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu včel. Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo nové poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze.

 

 Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon svoje první úly s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo Langstroth (1810 -1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem umožňujícím přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle rozšířil: je-li mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a víkem mezera větší než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i stavba. Pokud je mezera menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv. včelí mezera .

 

 K dalším průkopníkům racionalizace ve včelařství patří beze sporu i František HRUSCHKA, který sestrojil medomet, ve kterém se vytáčí med pomocí odstředivé síly a neničí se plásty. Dále pak vynálezce mezistěny Jan MEHRING a jistě i J. G. MENDEL, který jako prakticky včelař byl zároveň i vynálezcem a předním činovníkem Včelařského spolku na Moravě. Mendel svou vědeckou prací otevřel cestu k plánovitému a vědeckému řízení dědičnosti ve prospěch člověka a svou činností významně zasáhl do lékařství., meteorologie, květinářství a včelařství.

 

 Jistě to nebyli jediní, kteří se zasloužili o české včelařství. Vždyť všichni funkcionáři, a to nejen na těch vrchních postech a ve včelařských výzkumných ústavech, ale ti, kteří pracují se včelou a místními včelaři, jsou nositeli lásky ke včele a k přírodě. Vždyť včela, to není jen producent medu,vosku, jedu a mateří kašičky, to je v prvé řadě opylovač, bez kterého si nedovedeme představit moderní sadařství a racionální zemědělství technických plodin. Naši předkové, staří Slované, používali med nejen k již zmíněným potřebám, ale také k výrobě medoviny, nápoje velmi oblíbeného v dobách, kdy ještě nebylo známo pivo.

 

 V jedenáctém století vzniklo vedle lesního včelařství (brtnictví) i včelařství domácí. Doma směl včelařit každý, zatímco lesní včelaři se spojovali v cechy a měli svoji správu: staršího a 4 přísežné. Vedli knihy gruntovní a včelařská registra. Poškozování včelstev nebo vylupování brtí se přísně trestalo

 

 Zakládání včelařských spolků bylo podle tehdejších předpisů umožněno teprve od r. 1852 v Čechách a od r. 1868 Na Moravě a ve Slezsku. První včelařskou organizací na Moravě a ve Slezsku byl včelařský odbor Moravsko-slezské společnosti se sídlem v Brně. Později byly na Moravě zřizovány další spolky – mezi jinými i v Lipníku n/B a v Němčicích n/H (1900). Tyto spolky pak v obměnách přetrvávaly až do padesátých let dvacátého století. V roce 1951 vzniká Český svaz včelařů jako jednotná organizace, která sdružuje nejen chovatele včel, ale i zájemce o chov včel a odborníky ve včelařství.

 

Postupující včela Kraňská se přizpůsobovala podmínkám české přírody i klimatu a stala se z ní včela domácí, včela tmavá, se všemi znaky té včely, kterou známe z písemných zpráv z druhé poloviny 18. století. Byla to včela nerojivá, pilná a mírná. Malá rojivost jí byla tehdy vytýkána. V druhé polovině 19. století, kdy chovatelé včel stále více pronikali do života včel, zasáhli ve snaze o lepší a dokonalou včelu nepříznivě do českého chovu tím, že dovezli jiné kmeny včely. Byla to nejprve včela Vlaška, potom včela Cyperská a i včela Egyptská.

 

V r. 1879 byla k nám dovezena včela z Ruska - Kavkazská včela.

 

 Rok 1869 se stává mezníkem v chovu včel. Včelaři Adamec, Formánek, Živanský a jiní bojovali, a to nejen na sjezdu včelařů, ale i v časopise, proti dováženým druhům včel a poukazovali na škodlivost tohoto počínání. Koncem 19. století poklesl počet včelstev a tehdy vystupuje Jakš a Hájek s požadavkem úplného zákazu dovážení včelstev z ciziny. Je zajímavý údaj o tom, že na přelomu 19. a 20. století byl výnos medu v Čechách 5 kg na včelstvo, zatímco na Moravě jen 3,36 kg. Z naší domácí včely se stala včela rojivá s malým medným výnosem a značně bodavá

beze sporu i František HRUSCHKA, který sestrojil medomet, ve kterém se vytáčí med pomocí odstředivé síly a neničí se plásty. Dále pak vynálezce mezistěny Jan MEHRING a jistě i J. G. MENDEL, který jako prakticky včelař byl zároveň i vynálezcem a předním činovníkem Včelařského spolku na Moravě. Mendel svou vědeckou prací otevřel cestu k plánovitému a vědeckému řízení dědičnosti ve prospěch člověka a svou činností významně zasáhl do lékařství., meteorologie, květinářství a včelařství.

 

 Jistě to nebyli jediní, kteří se zasloužili o české včelařství. Vždyť všichni funkcionáři, a to nejen na těch vrchních postech a ve včelařských výzkumných ústavech, ale ti, kteří pracují se včelou a místními včelaři, jsou nositeli lásky ke včele a k přírodě. Vždyť včela, to není jen producent medu,vosku, jedu a mateří kašičky, to je v prvé řadě opylovač, bez kterého si nedovedeme představit moderní sadařství a racionální zemědělství technických plodin. Naši předkové, staří Slované, používali med nejen k již zmíněným potřebám, ale také k výrobě medoviny, nápoje velmi oblíbeného v dobách, kdy ještě nebylo známo pivo.

 

 V jedenáctém století vzniklo vedle lesního včelařství (brtnictví) i včelařství domácí. Doma směl včelařit každý, zatímco lesní včelaři se spojovali v cechy a měli svoji správu: staršího a 4 přísežné. Vedli knihy gruntovní a včelařská registra. Poškozování včelstev nebo vylupování brtí se přísně trestalo

 

 Zakládání včelařských spolků bylo podle tehdejších předpisů umožněno teprve od r. 1852 v Čechách a od r. 1868 Na Moravě a ve Slezsku. První včelařskou organizací na Moravě a ve Slezsku byl včelařský odbor Moravsko-slezské společnosti se sídlem v Brně. Později byly na Moravě zřizovány další spolky – mezi jinými i v Lipníku n/B a v Němčicích n/H (1900). Tyto spolky pak v obměnách přetrvávaly až do padesátých let dvacátého století. V roce 1951 vzniká Český svaz včelařů jako jednotná organizace, která sdružuje nejen chovatele včel, ale i zájemce o chov včel a odborníky ve včelařství.

 

Postupující včela Kraňská se přizpůsobovala podmínkám české přírody i klimatu a stala se z ní včela domácí, včela tmavá, se všemi znaky té včely, kterou známe z písemných zpráv z druhé poloviny 18. století. Byla to včela nerojivá, pilná a mírná. Malá rojivost jí byla tehdy vytýkána. V druhé polovině 19. století, kdy chovatelé včel stále více pronikali do života včel, zasáhli ve snaze o lepší a dokonalou včelu nepříznivě do českého chovu tím, že dovezli jiné kmeny včely. Byla to nejprve včela Vlaška, potom včela Cyperská a i včela Egyptská.

 

V r. 1879 byla k nám dovezena včela z Ruska - Kavkazská včela.

 

 Rok 1869 se stává mezníkem v chovu včel. Včelaři Adamec, Formánek, Živanský a jiní bojovali, a to nejen na sjezdu včelařů, ale i v časopise, proti dováženým druhům včel a poukazovali na škodlivost tohoto počínání. Koncem 19. století poklesl počet včelstev a tehdy vystupuje Jakš a Hájek s požadavkem úplného zákazu dovážení včelstev z ciziny. Je zajímavý údaj o tom, že na přelomu 19. a 20. století byl výnos medu v Čechách 5 kg na včelstvo, zatímco na Moravě jen 3,36 kg. Z naší domácí včely se stala včela rojivá s malým medným výnosem a značně bodavá.